PSEUDOTVŮRCI VELICE PILNĚ PŘIPRAVUJÍ PLNOST NEGATIVNÍHO STAVU
Marťani konečně v Poslanecké sněmovně
PROBÍHÁ STÁLE VĚTŠÍ TOTALIZACE V POLITICE S JEJÍM ODHALOVÁNÍM A TAKTÉŽ PROBÍHÁ ODHALOVÁNÍ CELÉHO LOUTKOVÉHO POZADÍ POLITIKŮ, ZA KTERÉ TAHAJÍ MARŤANI ... JEŠTĚŘI Z PEKEL
13.6.2010
Politická strana Věci veřejné uzavírala před volbami se svými kandidáty smlouvu. Její text lze nalézt například na http://data.idnes.cz/soubory/domaci/A100526_KLU_SMLOUVAVV.PDF a jeho autenticita nebyla zatím zpochybněna. Dostal jsem se k němu tento týden a mohu konstatovat, že jako biznisplán to není špatné. Stručně řečeno, VV dávají do obchodu volební kampaň, jejíž náklady strany shodně oceňují na 7 mio.Kč za kus. Kandidát dává sám sebe a pokud bude zvolen, vznikne mu závazek. Závazeček, řekl by Mefisto či jiný pán v mysliveckém, kdyby se s brkem motal okolo.
Všechno politické co zvolený kandidát příští čtyři roky řekne jakož i pro co bude hlasovat, musí být schváleno vedením „jeho“ politické strany. Ty uvozovky jsou tam proto, že ve skutečnosti poslanec ani tak nemá stranu, jako má strana poslance. Jiné alternativy není, krom politické smrti, tedy rezignace na mandát. Pikantní je, že tuhle možnost smlouva výslovně uvádí pro případ, že by si kandidát stál na svém ústavním slibu hlasovat dle „… svého nejlepšího vědomí a svědomí“. A pro případ porušení závazku je ve smlouvě také cosi. Povinnost kandidáta vrátit údajně investovaných sedm milionů.
Jenže politika není biznis, i když leccos z něj by inspirací být mohlo. Z právního hlediska je ale zmíněná smlouva zvěrstvo o jehož neplatnosti zbytečno vést diskusi. Tedy, jde-li jen o zvěrstvo a nikoliv součást zmíněného biznisplánu, dle kterého by na závazky poslanců hlasovat jak shora nařídí navazovala kulantní nabídka ve stylu: „Když se dohodneme, jsou naše hlasy Vaše“. Za zmínku snad ale stojí, s jakým právním bezvědomím přišla do politiky nová krev. Jakou představu o principech na kterých funguje demokracie musí mít lidé, kteří byli ochotni něco takového podepsat. Na základě dostupných důkazů lze vyslovit domněnku, že všichni, kteří byli zvoleni na kandidátce za Věci veřejné podepsali smlouvu, která je postavená na velmi jednoduchém předpokladu. „My Vás dostaneme do parlamentu a Vy tam budete hlasovat jak my Vám poručíme“. V každém případě, dovedeno do důsledků, spočívajících v tom, že každá politická strana upraví svůj vztah s poslancem obdobným způsobem, by to na jedné straně nepochybně vedlo k význa
mným úsporám ve výdajích na parlamentní systém, ovšem za cenu jeho naprosté likvidace. Celá demokratická soutěž by se redukovala na volby, ve kterých by hlasy byly odevzdávány politickým stranám, ty pak úměrně tomu, kolik voličů pro ně hlasovalo, by získali i adekvátní podíl na hlasovacích právech ve Sněmovně, obdobně jako třeba akcionář obchodní společnosti, a parlamentní rozhodování by se tedy omezilo na tři nebo čtyři telefonáty, podle počtu politických stran, jimž by bylo do Sněmovny sděleno, jak strana míní.
Výrok někdejšího předseda ČSSD o připravenosti hlasovat případně i s Marťany, pakliže se dostaví, byl jasnou nadsázkou. Teď to ovšem vypadá, že Marťani jsou tady. Stěží si lze totiž představit někoho s větším deficitem právního vědomí. Kandidáti podpisem smlouvy nejen rezignují na samu postatu své poslanecké činnosti a současně tak dávají najevo, že žádné politické záměry, anebo, chraň Bůh, dokonce ideály, ani neměli. Dokonce se zavazují, že po celou dobu co bude trvat jejich mandát ani neceknou politicky jinak, než jejich rodná strana. Ochota, s jakou je dospělý člověk schopen dobrovolně resignovat na jednu z největších svobod, svobodu slova, by snad mohl být i překvapující. Ne však v zemi, kde je možnost kamkoliv vycestovat srovnávána s poměry v době, kdy pivo stálo dvě padesát, ale na hranicích byly dráty. A u mnohých cena piva vítězí. Jen mi trochu není jasné, jak bude pánům poslancům oficiální názor strany dáván na vědomí. U světlé památky Jary da Cimrmana by se nabízelo zjevení. A nejlépe on-line aby by
li stále in.
Resignace na vlastní práva je možná politováníhodná, ale u plně příčetného jedince je věcí jeho svobodného rozhodnutí. Že si možná neuvědomuje důsledky už je jeho problém. Mnohem horší je, že respektováním závazku hlasovat podle vůle své politické strany, fakticky tedy podle toho, jak rozhodne její vedení, poslanec porušuje dohodu, kterou má formou Ústavy se svými voliči. Čímž jsme zase zpět u závazku hlasovat podle nejlepšího vědomí a svědomí, což zahrnuje i respekt k politické proklamaci zvané volební program. Férové by bylo bývalo, kdyby tohle zaznělo jasně už před volbami. Aby bylo jasno, že strana, za níž jde kandidát do voleb sice má politický program, ale bude-li zvolen, o jeho realizaci ve Sněmovně bude rozhodovat někdo, koho volič ani nemusí znát a koho zcela jistě nevolí. Politbyro či jak se to u VV jmenuje. Namísto toho ale smlouva obsahuje ujednání o důvěrnosti a závazek nesdělovat obsah třetí straně. Kandidáti musí být hodně velcí Marťani, když jim nepřišlo i jen divné, sjednávat si s politickou
stranou něco, co se voličům nesmí říkat.
Obava z politického turismu či excesivních hlasování je vcelku důvodná a lze jí rozumět. Jen tak na okraj, chce-li se někdo v tomhle směru hodně rozčílit, nechť si přečte životopis W.Churchila. Měnit politické názory, a namnoze dost radikálně, je součást politických svobod. K případnému zneužívání (mimochodem, zas tolik ho nebylo) přestane docházet, až se za to lidi začnou stydět. Pokus udělat smluvně ze svobody poznanou nutnost je nesmysl. Ale, čo bolo, bolo. Teď už nezbývá než se těšit na další dějství. Pracovně bych si ho dovolil nazvat „Marťani se bouří“.
7000 stran textů a 5000 obrázků o Vesmírných lidech Sil Světla najdete zde: